„Žít samo o sobě je nezdravé, neb doposud na to každý umřel.“ To je obecná moudrost, která pro nás sice nemůže být jedinou orientací, ale dává jasný směr našim úvahám: žít stojí za to, a proto je normální se starat o to, abychom nechátrali, dbát na přiměřenost rizik, která podstupujeme atd.

Často se setkáváme s argumentacemi o zdravém životě a s reklamními fotografiemi rozjásaných a šťastných tváří – tu u rozdivočelých teenagerů, kteří se právě odvázali, tu u rozkošných maminek s ještě rozkošnějšími batolátky, tu u vyrovnaných a stále ještě pružných starších lidí, kteří dosahují zdravého života za pomoci správných podpůrných preparátů… Protože je tu však zdraví nabízeno jako produkt, který souvisí s úspěchem a společenskou prestiží, tak to může mít spíše negativní dopad.

Žít zdravě ale znamená v důsledku něco jiného, a to především přiměřenost, schopnost nebýt za každou cenu v pozici, kterou nelze udržet a která je tedy ze své povahy nezdravá. Tzn. nebýt stále frikulínem (který je free, cool a in) nebo šťastným a úspěšným exponátem určeným k vystavování na odiv, který se sesype v okamžiku, kdy se cokoli nezdaří.

Žít zdravě souvisí s převzetím odpovědnosti zasebe – tedy se schopností přijímat i věci, které nejsou příliš příjemné, přizpůsobit se situaci, kdy rozvrh věcí neurčujeme sami, netrápit se, když se nám nedaří a pociťujeme, že nás něco přesahuje. Žít zdravě znamená nehledat vytržení z jinak nudného života v přetvářce jen v uměle navozených adrenalinových okamžicích, ale na druhou stranu se učit jednat v situacích, které nevytváříme, nekontrolujeme a které nejsou vytvářeny jen za tímto účelem.

Žít samo o sobě není žádná legrace a nějak se s tím vypořádat je docela obtíž a starost. I pro ty, kdo jsou zdraví a nejsou nějak indisponováni už od narození. I na ty je třeba myslet, když o zdraví uvažujeme.