Někteří si ještě pamatují doby, kdy lidé dostávali výplatu každý týden a pak se v sobotu po práci leckde v hospodách hrálo až do rána. Pak nastala dlouhá doba měsíčních platů, záloh a dobírek vnucených celé společnosti napříč všem společenským a zaměstnaneckým strukturám. I když něco z toho dožívá dodnes, nástup platebních karet prakticky vyřadil tyto cykly ze hry. Sdružené inkaso odstranilo starost o běžné platby a tak se z osobních financí stal problém spoření, zadlužování či kapesného, tj. peněz, které máme na každodenní spotřebu, a těch je zpravidla méně, než by se nám jevilo přiměřené.

Lidé ztratili přehled o tom, jak si „rozložit“ všechny peníze – nejen peníze na osobní spotřebu a na nepravidelné výdaje, ale také na vytvoření přiměřené rezervy pro neočekávané příležitosti. Zejména pokud se dopouští té chyby, že porovnávají svoji spotřebu se spotřebou jiných.
Existují dvě velmi dávno formované kulturní tradice. Jedna z nich vede k formálním spořivým návykům, které lze označit jako „šetrnost“. Ve druhé se rozlišuje čas, kdy je třeba udržovat režim „všedního dne s minimální spotřebou“, a čas, kdy je třeba se nedržet při zdi, což je typické o svátcích či jiných společenských událostech. Hodně závisí též na tom, jaké prostředí nás obklopuje, na osobních preferencích. Ale vždy je důležité udržovat celkovou dlouhodobou rovnováhu, vědět, že každá mince má dvě strany. Protikladem k tomu je nezodpovědnost, která je spojena s velkým rizikem a malým společenským potenciálem dané osoby pro dlouhodobé sociální vztahy.