Můžou za to geny, fakt nemůžu ráno vstávat, nejde to, nesoustředím se, to je fyziologická predispozice. A taky společnost se na mě podepsala, skutečně, tolik zlozvyků jsem se naučil ještě dřív, než jsem tomu stačil zabránit. A těch frustrací – otec se choval nemožně a matka ještě hůř, ve třídě jsem zažil šikanu, učitelky – ty mi nerozuměly, vůbec nerozvíjely mou osobnost.… Ano, slovo odpovědnost znám – společnost má odpovědnost, aby se o mne postarala, vždyť jsem její produkt…

Tohle často vidíme kolem sebe, možná ne v tak vyhraněné podobě, ale zato prezentované s naprostou samozřejmostí. Ve školách chybí vyučovací předmět osobní odpovědnost. A i kdyby nechyběl, asi by jen vyučování tohoto tématu nic nezměnilo. Odpovědnost je třeba pociťovat, vzít jí na sebe. Dokud o ní jen mluvíme, tak je to odpovědnost jiných. Ve škole nám mohou vysvětlit, jak se ve společnosti projeví, pokud u větší části lidí klesá schopnost rozhodovat se a nést za svoje jednání odpovědnost. Mohou nám říci, co všechno a jak se projeví, pokud se budeme vyhýbat osobní odpovědnosti. Ale teprve ve vlastním životě se ukáže, do jaké míry odpovědní jsme.

 

Tato kniha je z větší části o projevech osobní odpovědnosti, tedy o jednání. Opírá se přitom o nástroje, které vytvořil stát a společnost: stát svým zákonodárstvím a exekutivou a společnost tím, že se formovaly nějaké zvyky, nepsané normy či sdílené společenské hodnoty. Budeme-li se ale ptát, co má společného služba veřejného zájmu, tradice a osobní finance, pak jiný průnik než v osobní odpovědnosti nenajdeme.
Být odpovědný přitom neznamená totéž jako být společensky „korektní“, tedy dělat to, co ostatní, ba ani být „poslušný“ ve smyslu vysoce strukturovaných celků, jako je armáda, kde jednotliví členové svoji odpovědnost prokazují tím, že plní rozkazy. Odpovědnost je osobní – právě proto, že člověk odpovídá sám sobě. Je to překvapivé, pokud odpovídá sobě, tak se na to přece může „vykašlat“ – sám sobě si přece omluvenku může napsat kdykoli – někdo může na tomto argumentu trvat. Ale pak se podobá tomu, kdo si vše vysvětluje nějakou „vnější, cizí vinou“ jako v úvodním textu.

Odpovědná osoba ví, že odpovídá za svoje činy, i když je to nepohodlné. Proč? To je jedna z nejtěžších kulturních otázek. Protože opak je nedůstojný. Neexistují žádné „dokonalé“ argumentace, jiné důvody, než že člověk je bytost, která má svoje vzory: tedy má nějakou hodnotovou orientaci, chce a má žít tak, aby se za sebe nemusela stydět. Že se dá docela záměrně a okázale porušovat společenské konvence, aniž by se člověk styděl? Jistě, ale je otázka, proč to dělá. Pokud tím provokuje, může to mít smysl, ale pokud jde o resignaci, je to krok k asociálnímu postavení, které je pro lidskou bytost tragédií.

Asociální chování může být obranou, může být zaviněné nějakou patologií atd. Ale nejspíš je důsledkem selhání vlastní odpovědnosti. Při pohledu na některé asociální osoby člověk ví, jak by nechtěl „dopadnout“. Kdo to popírá, ať se podívá na nějakého notorického alkoholika, bezdomovce nebo jinak asociální osobu. Nejde o to je z vnějšku odsuzovat, ale jde o to, že se nechceme do takové společenské a hlavně lidské situace dostat, je to pro nás odstrašující.

Na nit osobní odpovědnosti jsou tedy navlečeny následující kapitoly, které nás provází někdy složitým úskalím moderní společenské infrastruktury – celé sítě vztahů a souvislostí, které vedou k tomu, že se zcela nepochopitelnou samozřejmostí očekáváme, že ráno můžeme jít pro teplé rohlíky a noviny, že z kohoutku teče voda a po otočení vypínače se rozsvítí. Osobní odpovědnost milionů lidí má na tom nemalý podíl. Je třeba to vědět, nezapomenout na to, že žádný systém nefunguje „sám“, bez účasti těch, kterých se týká.